Cestou přemýšlím, jak to celé přežiji. Pět dní, v průběhu kterých jste v neustálém shonu, hluku, řešení zdravotních komplikací, soustředění při focení a k tomu příslovečné Sofiiny volby, u nichž se musíte rozhodnout mezi dvěma oblíbenými kapelami. Protože oproti minulému roku a pohodovému Josefstadtu se musíte smířit s tím, že nemůžete vidět všechno.  Ovšem já se odmítám smířit s tím nevidět každý den maximum možného a plně si uvědomuji, že je to můj problém. Mele se ve mně těšení se na kapely, atmosféru, známé, které vídám hlavně tady, nebeské bochté z Kafe Kafka a určitá nejistota, jestli na to ještě ve svém věku mám. Ale co… pojďme to zjistit.

Pro všechny, co budou číst následující řádky, důležitá informace. Oproti kolegům jsem byl letos mnohem čipernější  „po ránu“ a o půlnoci odpadal. Večerním headlinerům se tu budou věnovat podrobněji jistě jiní. Toto jsou útržky z mých deníků, které jsem si často psal sám pro sebe. Mnohé kapely budou velmi úsečně glosovány, o jiných se rozepíši více a další mnohé úplně minu.

Úterý

Do areálu dorážím při dusotu indického fenoménu BLOODYWOOD. Velmi příjemná vzpomínka na numetalová léta, ovázaná indickou kulturní okázalostí v melodiích i rytmice. Oproti většině kapel z této scény má kapela i názorový background, opřený nejen o proslovy mezi písničkami, ale i o činy, které kapelu provází. Festivalová atmosféra mě rázem pohlcuje a když vidím, kolik crowdsurferů padá do fotokoridoru, tak mám jistotu, že nejsem sám. U maďarských THY CATAFALQUE moc nechápu, proč s sebou tahají tu armádu zpěváků, když by si vystačili tak s půlkou jednoho, ale možná mě někdo vyvede z omylu. Ačkoliv se mě na jejich koncert mnoho lidí ptá, já z něj neviděl ani polovinu díky tomu, že už i začátek mě celkem nudil. To, že kapela příliš často nekoncertuje, je bohužel patrné, a nepřispívá to k tomu, aby živá prezentace alb dala hudebnímu materiálu nějakou přidanou hodnotu.

V druhé polovině THY CATAFALQUE si jdu prohlídnout areál. Vymizely klece s kostlivci, ale zase vyniká to, kolik práce na zpracování pevnosti bylo odvedeno, což zmiňoval kolega Rudi hned v prvním článku, a tak nebudu opakovat již vyřčené. Jen přidávám hlas k tomu, že umístit galerii v nejprašnější části areálu není dobré ani pro obrazy, ani pro toho, kdo se jimi chce kochat.

Z koncertu RIVERS OF NIHIL jsem měl po poslední, alternativnější desce trochu strach, ale nakonec odcházím vrcholně spokojen. Kapela šlape jak hodinky a i alternativnější prvky tu našly svoje místo. Překvapení dne přichází po jejich koncertu. Marylandští hardrockeři CLUTCH mě nechali stát s otevřenou hubou. Přehnali se se svým rock’ n’ rollovým letitým strojem areálem festivalu a nenechali cihlu na cihle. Stačil k tomu jen Tim Sult, stojící na jednom místě a koukající po většinu času do země před sebou jako autista a za bicími Jean-Paul Gaster, který udával tempo festivalu i se zavřenými víčky. A pak samozřejmě šedivějící rockový vlk Neil Fallon, který nechal většinu festivalu utopit ve svých modrých očích a charismatickém hlasu. Famózní koncert, od kterého jsem z počátku nic moc nečekal a pokládal si otázku, co tahle vyžilá rocková kapela dělá na Brutal Assaultu? Nakonec vrchol dne.

VOLA se jim posléze velmi přiblížili, k čemuž jim pomohl skvělý zvuk a kombinace tvrdých průrazných pasáží a jemných nálad. Přeskočit odlehčenou rock’ n’ rollovou párty, kterou organizoval hláškující Neil Fallon, se ale nepodařilo úplně zcela. VIO-LENCE vrací festival do tradičních kolejí. Kapela, která v roce osmdesátpět pomáhala roztlačovat thrashmetalovou kárku, zahrála solidní standard, rozhodně ale nejde říci, že to byl ten nejsilnější thrash na festivalu. Nicméně, Sean Killian je i ve svém věku celkem zábavný frontman. Neustále mi gesty i mimikou připomíná postavu Malého Bonaparta z více jak sedmdesát let starého filmu Někdo to rád horké. Na Bastion stage chytám kousek temně metalového koncertu rudě omalovaných členů MŮRY, která mi přijde trochu víc teatrální, než jsem ochoten snést. Navíc jim nepřeje zvuk. Ostatně, jako většině kapel na Bastionu. Tato zadní stage trpí pravidelně překouřením vokálů na úkor nástrojovky, ale je zapotřebí dodat, že je to jediná bolístka. Asi nejlepší zvuk byl letos na zadní Obscure scéně, ta za sebou pravidelně nechávala i dvě hlavní podia. MŮRU odchytnu někde v klubu, určitě to bude lepší.

SPIRITWORLD, kteří hrají vzadu na Bastionu, vidím poprvé. Kombinace slova hardcore a profilového fota kapely v kadilaku mě měla varovat. Kovbojské klobouky a poněkud lascivní thrash-crossover. Kombinace, ze které zdrhám. Cirkusáckou maškaru AVATAR dávám jen v prvních třech skladbách se zájmem, jestli se to bude alespoň dobře fotit. A ani to se nedá říci.

U PALLBEARER mi nějak nesedí zvuk. Na Brutalu znějí mnohem průrazněji a tvrději, než jsem měl zažité z alb. Přijde mi, že jejich festivalový set tvoří hlavně skladby z jejich debutové desky. Místo AT THE GATES to zkouším na Kal stage s HLUKOVOU SEKCÍ. A to je přesně ta sonická masáž, kterou potřebuji. Improvizační kolektiv, živé bicí a plný náklaďák harshnoiseového tovaru. Očistná kůra v proudu hlomozné stoky. Konec ve chvíli, kdy je polovina členů souboru do půli těla, včetně ženského prvku. Po tomhle se mi už ani nechce na AT THE GATES, kteří zavírají hlavní scénu. Ale prý stejně jjen eli na půl plynu a za moc to nestálo, tak jsem snad o příliš nepřišel.

Středa

Druhý den. Chvíli pozoruji poněkud bizarní skupinku pracovníků BESIPu a policisty, jak hrají s metalovými fanoušky nějakou hru s výstražnými kužely, jejíž pravidla se mi nepodařilo dekódovat. Při příchodu do areálu jsem trochu překvapen hudbou. Od kapely s tak hloupým názvem, jako mají SCELETONS, jsem čekal mnohem méně. Po jejich velmi solidním thrash-deathu přichází ELBE se svou variací na téma temný metal a už při prvních tónech čistého zpěvu mi nabíhá kopřivka. Intonace má vůli minimálně půltón tam i zpátky a polední slunce kapele taky příliš nesvědčí. Velký palec nahoru ovšem za bicí soupravu. Která kapela se může pochlubit tím, že jim to tam klepe Adam Gebrian?

Denní doba ani intonace nehraje naštěstí žádnou roli u DARKEST HOUR. Přišli a s přehledem a úsměvem rozbili festival na malé kousky. Mike Schleibaum a Aaron Deal rozdávají úsměvy na všechny směry a do pitu tepají ten nejryzejší otisk metalcoreového odkazu silně řízlého deathovým Švédskem. Velmi sympatický koncert. EVERGREEN TERRACE jen navazují na energickou tsunami, kterou DARKEST HOUR vytvořili svým zemětřesením. Obě kapely ryzí energie, parádní vibes, skvělý zvuk. U EVERGREEN TERRACE jsem měl v roce 2008, kdy jsem je viděl poprvé, pocit, že to je jedna z těch kapel, jež nepřežije trend, který dokázal po okraj naplnit pražské prostory, jakými byl klub Abaton. Mýlil jsem se. Floridská hardcoreová mašina kroutí na scéně více jak dvě dekády a stále stejně přesvědčivě.

Thrashoví HEATHEN po této sprše energie působí o poznání zestárlejším dojmem, hlavně v hudbě, která opírá thrash metal o speedové a heavy atributy. Nicméně, vítá je nadšenecké rytmické „hej hej hej“ od publika. Rázem je tu heavy-thrash ve své dřevní podobě s melodickým vokálem, protkaný heroickým sólováním. Jedním z vrcholů dne měl být koncert deathcoreového symfoválce LORNA SHORE z New Jersey, jež poměrně dost nakopnul nový frontman Will Ramos s nepřehlédnutelnou záplavou zlatavých prstýnků na hlavě. Ani hlasově skvěle vybavený a charismatický Will však ve mně nedokázal zadusit myšlenku, že jsem navzdory všem doporučením měl být spíše přítomen na Obscure stagei, kde thrashmetalová vlčata SCHIZOPHRENIA z Belgie ordinovala rychlou jízdu staré školy, co mi před nedávnem způsobila jedno z největších překvapení na letošním Obscene Extreme.

První zmíněnou Sofiinu volbu festivalu střídá hned ta druhá. BLOODBATH jsem nikdy nevěděl, oproti tomu MISERY INDEX mnohokrát a nikdy jsem tak nešlápnul vedle. Poučen z aktuální zkušenosti mířím na Obscure stage a dělám dobře. Mark Kloeppel na začátku krčí rameny a ptá se „Tak co bude? Bude nějaký death metal?“. Byl. Té nejlepší jakosti, jakou si dokážete od těchto baltimorských bouráků představit, MISERY INDEX svým koncertem ovládli druhý den v hájemství metalu. Absolutní deathmetalový tlak, pečlivě poskládaný z alb napříč jejich bohatou diskografií. TESSERACT po nich působí velmi neškodně, byť se snaží do svého koncertu jít naplno a ve výsledku působí i velmi sympaticky. Hlavně pak Daniel Tompkins kapelu táhne jak aljašský malamut, a to jak výrazem, tak zpěvem.

Při ALCEST se mi daří se konečně vymanit z toho papiňáku, který mi v hlavě natlakovali MISERY INDEX, a dokážu vnímat jejich koncert. Francouští náladotvůrci začínají kompozicemi z jejich zatím poslední desky „Spiritual Instinct“ a vytváří tak příjemné zklidnění festivalu, při kterém mi ale někde vzadu v mozku hlodá červík, šeptající, že někde vzadu v areálu právě končí set death-crustová britská mašina STRIGOI.

Při cestě na IMPERIAL TRIUMPHANT se srážím se Zdendou, který přivezl PENTAGRAM a před tím je viděl už vícekrát, protože s nimi odjel nějaké to tour. Ptám se, jestli na to jít, a říká, že většinou zvuk nic moc, a že to úplně asi nebude můj šálek čaje. Něco mi říká, že bych ale téměř sedmdesátiletého Bobbyho Lieblinga měl vidět, když už mám tu možnost. Přihlížím i k tomu, že na Obscure stage jsem letos ještě špatný zvuk nezažil. A jsem rád, že jsem tam byl. Když z dálky přicházím ke scéně, nejsem si jist, jestli postava v rozevláté modré košili a zvonových kalhotách náhodou nemá nějakou bizarní masku. Nemá. Bobby opravdu působí jako kombinace šíleného stárnoucího profesora a nějaké zombie figury, která pláchla z raných filmů Petera Jacksona. To samé platí o basákovi, jenž vypadá jako by Dr. Frankenstein udělal své monstrum z mnicha Salvatora z filmu Jméno Růže. Koncert jak víno. Proto doom metal z doby, kdy to slovo ještě neexistovalo. Příjemný závan starých časů.

IMPERIAL TRIUMPHANT oproti tomu zklamání. Desky mám moc rád, ale… Koncert na Brutalu měl hned několik ALE. Prvním „ale“ byl zvuk a problémy už při zvukovce, při kterých bylo trochu zřejmé, že si zvukaři a kapela úplně neporozuměli. Málokdy byl na nejmenší scéně dobrý. Šlo spíše o výjimku. Druhé „ale“ byla malá scéna. Ta kapele prostě nesvědčila. Třetím pak samostatný výkon kapely. Chápu, že to má být místy progresivně laděný chaos, ale pak tu jsou místa, u nichž je zcela zřejmé, jak mají znít, protože basa, bicí a kytara mají zařezávat. A to se bohužel nestávalo. Takže alespoň masky OK, fotilo se to dobře i z toho malého fotokoridoru před Bastion scénou. Jo, a ještě jsem nějak nepochopil fórek s lahví vína… Může to někdo dovysvětlit? Mnohem lepší pocit jsem měl z další důchodcovské partičky, která sází na Obscure stage thrashem prošitý crossover. D.R.I. měli totiž zvuk jak víno a zařezávali.

Pak už spěchám na IGORRR. Před rokem byl Josefově velkým woow. Podobně jako v roce 2017. Tentokrát vlastně nic moc. Aphrodite pouštěná ze samplů byla jen jedním z mnoha důvodů, proč ve srovnání s ostatními koncerty, které jsem viděl, zněli jako lehce vylouhovaný šálek čaje. Jestli někdo dokázal zaplnit prostor festivalového hlavního náměstí, byla to parta kolem bezkrkého Rybáře. Odfotím si své snad hlavně z povinnosti, protože tohle jsem viděl tolikrát, že více nepotřebuju, a běžím zase zpátky na Obscure scénu. Tam dokončují pálení biblí japonští avantgardní blackmetalisté SIGH, vedení čarodějkou Dr. Mikannibal. Podivné převleky od kimona po japonské samurajské brnění, velké pózy, samohrajkové klávesy i saxofon a black metal koketující se vším, včetně pravověrného hardrocku. Ovšem také příšerná červená světla – nepřítel každého objektivu. Oproti CANNIBAL CORPSE ale alespoň něco nového.

Ó jak moc bych chtěl viděl AMENRA, kteří zavírají Sea Shepherd stage, ale tělo protestuje. A tak poslední věc, kterou druhý den vidím, jsou Nergalovi ME AND THAT MAN. A? No, co myslíte, je to skvělý! Z Nergala přímo cáká nadšení, že se nemusí situovat do své blackmetalové role, a užívá si to country plnými doušky. Překvapující je i to, že ačkoliv všichni civí hlavně na něj, on často ustupuje do pozadí a nechává prostor spoluhráčům. „Nevíte, co tahle kapela dělá na metalovém festivalu?“ ptá se nadšeného publika. Já vím, já vím! Právě hraje nejlepší koncert dne!

A víc prostě nedám. Pajdám směrem k autu a doufám, že mi noc poskytne dost energie na další den.

Čtvrtek

K tomu, abych vstal a vyrazil na přesně kilometr a sto metrů dlouhou procházku k hlavní bráně areálu sbírám síly od šesti, kdy jsem se probudil a zkoušel projít fotky z minulého dne. Matně si vzpomínám, že poslední deska THE DEVILS TRADE se mi celkem líbila a naštěstí pro mě se dokážu vybičovat, odfláknout ranní hygienu a došourat se za bránu ještě před tím, než začnou hrát. Odměnou je mi nejlepší koncert dne.

Holohlavý knírač Dávid Makó na hlavní scéně ordinuje doom metal, z jehož každého coulu jeho figury probleskuje fakt, že je to vlastně folkový písničkář s banjem v ruce. THE DEVILS TRADE je jedna z těch kapel, o kterých by se slušelo napsat, že by jim prospěl večerní čas, protože ta temná, bolestná a zádumčivá pocitovost, na které je jejich hudba založena, prostě ve dne nebude tak docela fungovat. A víte co – bylo mi to jedno. Při jejich koncertu se na festivalu otevřel nový vesmír, který vás do sebe vtáhnul. Dávid má jednoznačně zlatou medaili v čistých vokálech, nikdo na Brutalu neměl čistější intonaci a zajímavější barvu hlasu. Navíc, i když zpívá songy o své mrtvé sestře, dokáže před tím sršet nadhledem a dělat fórky o grindcore tak civilně, že to nijak neohrožuje atmosféru koncertu. Jak říkám, vrchol dne hned u první kapely.

Rozdíl v prvních dvou kapelách asi nemohl být větší. Ze snivé, přemýšlivé polohy se s EXCREMENTORY GRINDFUCKERS dostává do toho nejdivočejšího entertainment grindu, ve kterém se przní covery například 2UNLIMITED. Příjemné odlehčení a vlastně čistokrevná zábavovka, která mě ale nijak neuráží.

Holandské legendy PHLEBOTOMIZED jsou trochu jiný případ. Tom Palms se obklopil úplně novou sestavou, v níž jsou sympaticky vypadající kluci, nad kterými si povzdychávají slečny v první řadě. „Jé, toho bych chtěla česat“ sní slečna v první řadě při pohledu na blonďatou hřívu benjamínka Thijs van der Sluijse, který právě překonal americkou plnoletost. Bohužel ale téměř kompletně rekonstruovaná tvář kapely postrádá kouzlo doommetalových devadesátek, v nichž byla tato kapela jedním ze zjevení doommetalové scény. Živě na Brutal Assaultu svému jménu nedostáli a se to stalo i u domácí legendy death metalu, GODLESS TRUTH. I tady nezůstal po personální stránce kámen na kameni a Švany je jediná entita, která zachovává kontinuitu. Pokládám si otázku, proč je v této kapele bezpražcová basa, která se vůbec nedokáže zvukově prosadit, případně proč se v metalu na bezpražcovku slapuje. Má to smysl? Materiál ze zatím posledního EP bohužel na Brutalu úplně nepřesvědčil, ale možná to bylo zvukem.

Dánští řezníci BAEST si mé srdce rozhodně získali jako deathmetaloví sympoši celého festivalu. Zahráno s přehledem, s obrovským nadhledem a velmi pozitivní energií. Ač to může znít v rámci žánru jako něco nefungujícího, jejich set byl velká optimistická smrťácká jízda. Tohle si rozhodně chci odchytnout ještě někde v klubu, festivalová prkna jim více než slušela, včetně vtipných pasáží, kdy se zpěvák Simon Olsen dost neuměle schovával za bedny, když si chtěl z koncertu pořídit video na mobil.

BUTCHER BABIES nedokážu moc ocenit hudebně, ale fotilo se to náramně. Dvě hecující divoženky v ultrakrátkých šortkách a vypasovaných topech si scénu ukradly pro sebe a věřím, že většině pánského publika pak bylo celkem jedno, co kdo hraje. Následující ABORTED jsou jistota. Zadrtili, využili rozcvičeného publika, nicméně se mi zdálo že krom toho deathmetalového tlaku, který zezadu jistí bezchybný Ken Bedene, tu nic moc dalšího nebylo.

Finská thrash-metalcoreová stále-ještě-omladina LOST SOCIETY je další kapelou, která se mnohem lépe fotí, než poslouchá. A (pro mě) bohužel to mohu říci i o londýnské mathcore grindové rubanici PUPIL SLICER. Všechno bylo super včetně zvuku, podiovky kapely, při které zpěvačka Katie řádí před odposlechy jak černá ruka, ale nemůžu se zbavit dojmu, že tahle kapela patří do upoceného klubu, kde by dokázala vytvořit mnohem hutnější atmosféru. Proto asi v půlce setu volím přesun k hlavním scénám, kde stojí na značkách CATTLE DECAPITATION. Tady není o čem. Rozjezd je pomalejší, ale pak následuje vyhlazovací nálet. Deathmetalová poprava, jíž není zapotřebí nějak víc rozvádět.

Následuje další rozcestník programu. Tomáši, co mi to děláš? KATATONIA nebo 1914? KATATONIA = jistota silného zážitku. Měli na Brutal Assaultu někdy slabý koncert? Nepamatuji si. 1914? Nevím, ale tentokrát volím nejistotu. Válečná tématika jde mimo mě. Jejich koncertní dresskód nedocením, ale blackmetalové bahno, které stéká ze scény pod velmi solidně zaplněný divácký prostor, podobně jako po tváři podivně se chovajícího zpěváka Dmytra, ano. Proč podivně? Celou dobu působí jako by byl v nějakém transu. Občas jako kazatel, jindy jako blázen, který odhazuje mikrofon, aby zmateně pobíhal po podiu. Nejvíce svéprávně působí při dvou proslovech, kdy ostře komentuje dění v jeho domovské Ukrajině.

Pánové z ASPHYX prominou, ale začínám šetřit každý fous energie a noc je ještě mladá, pročež zůstávám „vzadu“ na CONJURER. Všichni kolem mě jsou z nich nadšení, z mého pohledu hlavně proto, že těchhle temných, postapokalyptických postmetalů smrdících bažinou tu letos moc není. Možná jsem viděl už moc podobných koncertů, na prdel mě to neposadilo, ale palec nahoru rozhodně dám a rozhodně zkusím dát šanci jejich aktuální desce „Páthos“, kterou jsem doteď přehlížel.

Akce „šetřím energií“ má za následek, že zapykávám další své jistoty PARADISE LOST a jdu se podívat na SHAAM LAREIN, které mi doporučuje hned několik kolegů. Ti se ovšem nekonají, díky tomu, že blackmetalovou UADU nepustili do letadla. SHAAM LAREIN tak mají jejich pozdější čas. Místo toho se vzadu za Bastion scénou koná dohašování požáru, který mi unikl, a před scénou Postapo zóna pořádá kuželkářskou soutěž a následně i souboj svých borců. Zajímavé zpestření, ale po chvilce trochu nuda, takže s chutí na BLOOD INCANTATION.

Amíci, kteří stáli u zážehu druhé mízy death metalu, a jejich poslední deska „Hidden History Of The Human Race“, ze které se hlavně hrálo, má už teď u některých mých souputníků status kultu. Naživo velká paráda, solidní zvuk, tlak a skvěle zahráno. A teď už konečně ti SHAAM LAREIN. Švédsko, ale není to ani death emtal, ani crust. Je tu mnoho z bluesrocku, sedmdesátek a čarodějnictví. Tři zpěvačky, z nichž jedna obsluhuje ještě klávesy, a kapela tvořená z velmi mladých hudebníků, kteří působí jako by je právě vyvrhla květinová revoluce. Slečny v popředí neustále poněkud teatrálně mávají rukama jakoby přehrávaly nějakou ezoterickou operu, ale hudebně je to pecka. Po prvních deseti minutách jsem chycen do jejich sítí a kolébám se na jejich tklivých melodiích.

Při cestě na finále celého festivalu, kterým jsou MERCYFUL FATE, jdu zkontrolovat další švédskou akvizici, tentokráte ze samotného Inferna. NECROPHOBIC si na scéně kroutí už více jak tři dekády, ale tahle kapela je naživo v plné síle. Rozhodně bych jejím členům nehádal pět křížků. Onýtovaná pětka blonďatých vikingů byla jednoznačně tím nejlepším, co jsem na hranicích spojujích death a black viděl a slyšel. Možná jen škoda těch rudých světel, která z nich udělala téměř nefotografovatelnou záležitost.

A pak už mizím na Kinga Diamonda. Hudebně nechám koncert nejdražší kapely v dějinách Brutal Assaultu na odborném pojednání, které připravují kolegové, kteří mají podobiznu Kinga vytetovanou na těle, a jen to zhodnotím jako člověk, jehož tento žánr trochu míjí. Světla a scéna nejlepší z celého festu. Hudebně bez chyb. A nakonec jsem i tomu Kingovskému vřískání přišel na chuť. Při CRADLE OF FILTH už spím ve stoje. Je mi líto, SKEPTICISM jsem opravdu vidět chtěl, ale nafotím Ashoka jak pózuje s kytarou a už při druhé skladbě nás Securitas ženou z koridoru. Mě čeká má kilometrovka do postele. Pokračování příště.

více fotek ZDE